Nekonečno a život po životě, aneb hranice lidského chápání
Každý, kdo absolvoval alespoň některé hodiny matematiky na základní škole, se jistě setkal s číslem, které má ve znaku ležatou osmičku - s nekonečnem. Ono to vlastně ani číslo není, jedná se pouze o abstraktní pojem, který označuje něco, co nemá konec (například číselnou řadu). Po vyslechnutí této definice si možná málo kdo připadá zmatený. Proto začnu trošku filosofovat. Stejně tak, jako jsme byli o matematice nuceni počítat mnohé příklady s nekonečnem, jsme se například v geografii setkali s všeobecně známou frází „vesmír je nekonečný“. Je tomu opravdu tak? Ve stejných souvislostech jsme se o vesmíru dozvěděli, že se neustále od doby Velkého třesku rozpíná. Neprotiřečí si tato dvě tvrzení? Pokud se něco rozpíná, mění to svojí velikost v čase – tudíž vesmír, jako ho (ne)známe, nemůže být nekonečný. Pokud by byl nekonečný, nerozpínal by se, ale galaxie by se pouze oddalovaly. Ovšem kdo ví, třeba tomu tak je. Mě jako člověku racionálně založenému přijde nekonečno jako nevysvětlitelný, snad i neexistující pojem.
Stejně tak mě mnohdy nedá spát otázka, která vyvstala už na počátku lidstva a na kterou nejspíše ani nechci hledat odpověď – co je to smrt? Napříč různými etnickými skupinami, kulturami a náboženstvími existují různé představy o tom, co je smrt. V tradičních hinduistických zemích se jedná pouze o předěl mezi dalšími životy, do kterých vstoupíme reinkarnací. V křesťanské kultuře představuje smrt odloučení od strastí, které přináší život a v případě, že jsme žili podle desatera, nás po ní čeká věčný život po Kristově boku.
Jsou doloženy případy, kdy se náhodní lidé rozvzpomněli na svůj předchozí život. Uvedu například případ mladého chlapce, který v útlém věku začal vyprávět historky z bojů na frontě za druhé světové války. Chlapec byl schopen do největších detailů a historických přesností popsat poslední chvíle svého minulého života, který ukončil zásah šrapnelem, ačkoliv se znovu narodil do kultury, ve které neměl možnost získat dané informace z nějakých písemných či jiných zdrojů. Dokonce znal své jméno ve svém předchozím životě a setkal se se svojí původní rodinou.
Dále jsou známé případy, které mnozí pacienti, kteří prodělali klinickou smrt, popisují jako cestu tunelem ke světle na jeho konci. Někteří dodávají, že na konci tunelu dokonce viděli své zesnulé příbuzné. Jedná se pouze o klam, který vznikne v naší mysli těsně před fyzickou smrtí? Nebo opravdu existuje ještě nějaký svět?
Jsou zde ale i další názory. Ateista, který nevěří v nadpřirozeno, mnohdy bere smrt prostě jako definitivní konec své bytosti. Je vůbec možné, aby náš život někdy skončil? Co se stane s naší myslí, ve chvíli kdy zemřeme? Možná „zemře“ s námi a vše skončí něčím, co nejsem schopen dobře popsat – z naší vnitřní stránky nezůstane vůbec nic, neuvidíme ani nekonečně dlouho trvající temnotu, ani se neponoříme do nekonečně dlouhého snění. Zkrátka a dobře, jediné co po nás zůstane, bude naše mrtvé tělo – biologická schránka tvořená masem a kostmi – a žádný život po životě, jak ho slibují hinduisté, křesťané nebo muslimové. Nejspíše ani nedosáhneme stavu rovnovážné duše, který budhisté nazývají nirvána (hinduisté zase mokšá). Pokud ale existuje nějaký stav, v kterém se nacházíme po smrti, jak vypadá? Je člověk vůbec schopný pochopit význam smrti?
Na konec bych rád připomněl, ze se nesnažím nikomu prezentovat výše uvedené odstavce jako nějaké vědci nebo bohy schválené a jisté principy. Jen zkouším odlehčit své mysli tím, že se s vámi podělím o část svých „filosofických“ názorů, které se neustále, den ze dne formují a přeměňují. Budu rád, když bude následovat nekonfliktní diskuze.